Pro většinu lidí je dovolená spojena s písečnou pláží, palmami a teplým průzračným mořem. Rodina Jíchových má jinou představu o tom, jak si dovolenou užít. Vydávají se do míst, ze kterých by mnoha lidem naskakuje husí kůže. Doslova. Jaké to je plavat ve vodě která má teplotu pod bodem mrazu?
Před nedávnem jste se vrátil z výpravy ze Špicberků, kde jste plaval na závodech v extrémně ledové vodě – jaké to bylo?
Byl to velmi nevšední zážitek, který se člověku naskytne v podstatě jednou za život. Prostředí Špicberků je naprosto ikonické svým kontrastem mezi průmyslem – těží se tam uhlí (a tím je tam pro mě Kladno trochu vepsané) a extrémní ochranou přírody. Plavání tam bylo úplně neskutečné, a pokud si k tomu vezmete ještě skladbu lidí, kteří se výpravy účastnili, způsobí to, že odjíždíte naprosto naplnění emocemi z každé prožité vteřiny.
Jak jste se k této výpravě vůbec dostal?
My jsme se synem 8 let registrovaní v I. plaveckém klubu otužilců Praha, což je největší a nejstarší otužilecký klub v České republice. Za něj jsme začali závodit v zimním plavání a to s sebou nese cestování a různé závodní akce jako např. Mistrovství světa a Mistrovství Evropy atp. Když jsem zjistil, že je od Mezinárodní asociace zimního plavání (International Ice Swimming Association) vypsaná tato akce, tak jsem neváhal ani vteřinu a přihlásil jsem se a čekal, jestli to vyjde nebo ne. A vzal jsem to z jedné vody na čisto a přihlásil jsem jak syna, tak manželku. Kvůli Covidu byla akce 2x odložená, takže jsme měli 3 roky na přípravu a nakonec jsme opravdu plavali všichni tři jako jediná celá rodina. Nad rámec všeho bylo to, že v takovéhle vodě ještě nikdo nikdy neplaval. Samotní organizátoři byli zaskočeni podmínkami, které výpravu ve Špicberkách doprovázely – první den měla voda minus 3 °C (slaná voda může jít oproti sladké i do mínusu) a teplota vzduchu byla minus 17 °C, takže to opravdu bylo extrémní. Byla najatá velká loď a podle původního plánu mělo plavání proběhnout ve fjordech mimo jiné i kvůli lepším „kulisám“ pro filmový štáb, který akci zaznamenával. Kvůli bezpečnosti plavců v těchto extrémních podmínkách se nakonec plavání přesunulo do přístavu, kde mohli záchranáři a lékaři kontrolovat plavce z mola po celou dobu výkonu.
Dá se na podobný výkon v českých podmínkách adekvátně připravit? Jak dlouho taková příprava trvá?
V podstatě se na to u nás moc připravit nedá. Můžete natrénovat odolnost vůči chladu, ale stejně ty podmínky, které jsou tady, jsou diametrálně odlišné. Já jsem třeba měsíc před odletem tady v Libušíně zaplaval míli ve 3 °C, cítil jsem se relativně dobře, a protože jsme měli informace, že teplota vody na Špicberkách je přibližně 2 °C, tak jsem si trochu v duchu myslel, že bych možná mohl tu míli plavat i tam. Člověk tam jede s nějakou představou, ale tu zmuchláte a zahodíte v okamžiku, kdy přistanete a vidíte, jak to tam vypadá. Teplota vody je jedna věc a k tomu musíte přičíst, že organismus chladíte nádechy vzduchu, který má např. minus 16 °C. Takže ty podmínky byly skutečně složité a myslím si, že pokud by člověk opravdu chtěl uplavat míli v těchto podmínkách, tak na to musel trénovat třeba rok někde ve Finsku, protože v okamžiku kdy vlezete do takovéhle vody, tak ta si okamžitě vezme všechno, co si myslíte, že máte natrénováno. Je to velmi složité – takto studená voda fyzicky bolí, proto musíte vypnout úplně všechny standardní vjemy, kdy se normální člověk začne zalykat a musíte se soustředit na dech a na to, že máte naučený nějaký pohyb, který připomíná plavání a to je to, co vás žene dopředu. Uplavat to je jedna část příběhu a ta podstatnější je potom se z toho plavání zotavit. Já jsem nakonec plaval 1 km, manželka i syn 250 m, což si myslím, že v rámci našich možností suchozemců je asi maximum na co je člověk schopen se v našich podmínkách připravit.
Jak jste se cítil po absolvování závodu?
Když jsem plaval já, tak měla voda minus 1 °C a vzduch minus 16 °C. Když po odplavání vylezete z vody a rozhodčí uzná, že je výkon komplet, přichází část zotavení a to je dost bouřlivé a nepříjemné a závodníci musí být pečlivě sledováni kvůli podchlazení. Mě v rámci zotavení kolega pomohl do připravené sauny, ale protože na to nejsem zvyklý, tak se mi tam udělalo špatně. Začalo se mi rozpadat vidění, měl jsem problémy s dechem, nebyl jsem schopný mluvit. Naštěstí mě doktor, se kterým jsme individuálně probírali, jak se kdo zotavuje, vytáhl ze sauny a pomohl s dýcháním, protože v podobných situacích jsou i tyto základní věci těžké. Pro mě bylo toto nekonečné, nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se dostal do stavu, který znám z českých podmínek. Potom jsem se oblékl, šel jsem se hýbat, a pak už jsem ten stav znal, ale toto bylo něco, co jsem nikdy předtím nezažil a vlastně bych už ani zažít nechtěl. Myslím, že takhle daleko jít je zbytečné, člověk to dělá pro nějaký pocit, ale jít na tu hranu už není podstatné.
Napadlo Vás třeba na místě vzhledem k mrazivým podmínkám (jak vody, tak vzduchu), že do vody vůbec nevlezete?
Upřímně, vzhledem k tomu, že jsme tam kvůli tomu jeli, tak jsme se na to těšili. Nicméně když nám organizátor sdělil kondice, které tam jsou, tak ve výpravě zavládlo ticho, protože to opravdu byly podmínky, které nikdo nikdy předtím nezažil, takže na to nebyl nikdo připraven. Vlastně nikdo nevěděl, jak to budou plavci zvládat, co všechno to bude znamenat. A to se bavíme o sportovcích z celého světa, kteří v plaveckém světě znamenají hodně, jako je třeba Petar Stojčev z Bulharska, který je čtyřnásobný olympionik, je to držitel světového rekordu na ledový kilometr, Australan Lynton Mortensen, který je v Australské síni slávy maratonského plavání, Maročan, který běžel maraton na jižním pólu, Francouzska se zlatou medailí z Mistrovství světa zimního plavání a další z Ameriky, Itálie, Jihoafrické republiky. A když takový Petar Stojčev před vámi řekne, že tu míli plavat nebude, tak ve mě jako člověku, který k profesionálnímu sportu nikdy nepřičichl, trošku zasel semínko nejistoty.
Záleží při těchto závodech nebo výpravách na čase, ve kterém zaplavete, nebo jde hlavně o dokončení/přežití?
On je samozřejmě ten čas podstatný v rámci podchlazení nikoliv výkonu. Já jsem třeba schopen kilometr zaplavat pod 20 min, ale v takovýchto podmínkách si rovnou k dvěma minutám na sto připočtěte třetinu, protože ta voda má úplně jinou konzistenci, je to úplně jinak fyzicky náročné, a když si toto napočítám, tak se dostávám k 25 minutám, což už je hraniční i pro plavání ve 3 stupních (v českých podmínkách jsou dokonce regule, že pokud nezaplavete kilometr do 25 minut, tak vás z vody vytáhnou). Tzn., čím jste lepší plavec, tím strávíte kratší dobu ve vodě. Zároveň záleží na tělesné konstituci, proto jsem se kvůli výpravě snažil přibrat 6 – 7 kilo, protože podkožní tuk je součástí výkonu, vzhledem k tomu, že se nemůžete nijak obléct, máte malé plavky, čepici a brýle. Petar Stojčev měl kilometr za nějakých 14 min a já za 21, a to je ten rozdíl, který je strašně znát i při zotavení. Samozřejmě každá minuta ve vodě je složitá, nemluvě o tom, že tady byla postavená dráha o délce 200 metrů, což není standardní, protože standardně se to plave na volné vodě. Tady jsme po každých 200 m měli bóji a vlastně jsme museli zastavit, obeplavat ji a znovu nastavit tempo a dech, což je v této vodě to nejsložitější. Vy totiž potřebujete získat nějaký rytmus dýchání, aby plavání odsýpalo, a tady bylo nutné ho často přerušovat. Při standardních závodech se plave na vzdálenost a čas, protože mají všichni stejné podmínky, ale na této výpravě to v podstatě bylo o uplavání a bezpečnosti.
Jak se vůbec člověk, který v podstatě začne nevinným otužováním, dostane k závodění v ledové vodě? Je to nějaký přirozený vývoj, nebo musíte mít vnitřní potřebu soutěžit?
Vůbec ne, já jsem nikdy nebyl individuální sportovec. 30 let jsem hrál fotbal. Stalo se to tak, že můj syn měl zdravotní problémy a musel skončit se sportem – hrával tenis. My už jsme se v té době chodili otužovat a on jednoho dne šel s námi a říkal, že ho při tom kolena nebolí (dříve se mu trhaly podkolenní šlachy). Už měl zkušenost s plaváním a myslím si, že má přirozený talent na plavání, tak s námi zkusil v ledové vodě pár temp a bavilo ho to a kolena ho nebolela. Asi týden nato se v Podolí konalo Mistrovství republiky v prsařském stylu, což je taková každoroční akce a předseda pražského otužileckého klubu ho tam přihlásil a on shodou okolností skončil druhý. Začalo ho to bavit, takže jsme s ním začali jezdit po závodech a mě bylo blbý sedět v autě a čekat až on odzávodí. A protože v zimním plavání máte oproti klasickému plavání kategorie, tzn., že plavete s vrstevníky, zároveň i komunita lidí je velmi specifická a každý si na tom najde to své a je to vlastně prima akce, tak mě to oslovilo a začal jsem plavat závody s ním. Každý rok se například koná zimní pohár, a to se plave každý týden na jiném místě, takže poznáte rybníky a řeky po celé ČR, což mě také přišlo fajn a poznáte spoustu lidí a je to taková příjemná společensky sportovní akce. Takže my když teď kamkoliv jedeme, třeba na lyže, tak bereme plavky a hledáme vodu po celé Evropě.
Vy jste vlastně otužilci a plavci v ledové vodě celá rodina a i na Špicberkách jste se závodu účastnili všichni, tedy vy, Vaše manželka a syn – je pravda, že jste si svým rodinným výkonem vysloužili záznam do Guinessovy knihy rekordů?
No, ono to je daleko složitější. Toto spískal pan novinář, který se mě na to ptal. Ono by to samozřejmě šlo, ale jednak zápis stojí asi 800 liber a druhá věc je, že tyto plánované výkony musíte hlásit dopředu nikoliv ex post. Já jsem tedy napsal do Guinessovy knihy rekordů a momentálně mezi námi probíhá komunikace a zatím to není uzavřené. Oni si ověřují spoustu informací, upozorňují vás na to, že z 90 % informace ex post nezapisují, nicméně pořád komunikujeme. Ale jedna z takových vtipných věcí je to, že napsali, že by rádi registrovali výkony, které jdou překonat a motivují ostatní. U výkonu naší famílie, ač je obdivuhodný, je to velmi nepravděpodobné. Žádná rodina, co jsem se zpětně díval do Guinessovy knihy, neplavala za polárním kruhem takovouhle štaci – máme celkem naplaváno 1,5 km. Takže uvidíme, jak to dopadne, pro mě to určitě není priorita, já jsem tam spíš napsal na popud pana reportéra. Každopádně jsem jediný Čech, který plaval kilometr v minus 1°C, protože na svazu statistiky jsou.
Za pár dní se se synem chystáte na štafetu v přeplavání kanálu La Manche, co Vás čeká (jaké očekáváte podmínky/ kolik kilometrů poplavete)? A jak se těšíte?
Upřímně se moc netěším, protože nejsem dálkový plavec. Já to ne úplně dobře snáším, protože nevím, co sám se sebou. Při dálkovém plavání potřebujete zaměstnat především mozek, a to se mi zatím moc nedaří.
Kanál je rovnou čarou asi 33 km, ale vzhledem k proudům a přílivu/odlivu plavci naplavou okolo 45 km. Záleží samozřejmě na tom, jak rychlí jste plavci, ale také v jaké fázi se nachází měsíc, kolik vody je v kanálu, jakou teplotu kanál má, je to úplná alchymie. Před asi 14 dny přijel kolega, který se účastnil letošní první štafety v přeplavání La Manche a ti měli teplotu kolem 14,8 °C, což není moc. Já doufám, že my budeme mít trošku víc, ale nemyslím si, že o moc. Na kanál odjíždíme v sobotu 18.6. a s největší pravděpodobností se vzhledem k počasí dostaneme do vody někdy v úterý. Ve štafetě nás poplave 5, tak počítám, že budeme ve vodě tak 2x, někteří možná 3x a vyjde to plus minus okolo 9 -10 km na jednoho, podle toho jak to pojede.
Syn má příští rok vlastní termín na sólo, tak mě vlastně teď požádal tréninkově o štafetu, že si všechno zkusíme – krmení všecky ty věci, které je dobré si na kanále osahat. Na termín totiž běžně čekáte 2 roky. Není to tak, že se rozhodnete přeplavat kanál a jdete. Musíte být členem asociace, musíte mít lodivoda, věcí, které musíte splnit, je celá řada včetně šestihodinové kvalifikace. Říká se, že musíte naplavat zhruba 2000 km, aby byl člověk fyzicky připraven. Pak samozřejmě záleží ještě na psychické stránce, a ta, bych řekl, je ještě daleko složitější než ta fyzická. Takže on teď od září trénuje, aby naplaval kilometry a mohl příští rok zkusit plavat sám. Pokud by se mu to povedlo, tak by byl nejmladší muž, který by kanál La Manche přeplaval.
Máte vlastně před podobnými závody trému?
Já jsem strašný trémista a syn se mi strašně směje. Já už třeba od 5 od rána nespím. Tím, jak jsem byl kolektivní sportovec, tak tam se vždycky dá prohra na někoho svést, kdežto v individuálním sportu mám prostě strach, že mu někde udělám ostudu a podobně. Já se vždycky někam přihlásím, a pak si říkám, co to na stará kolena vyvádíš? A je mi špatně, nespím. Ale jakmile jste pak ve vodě, tak už to člověk neřeší. Pak už se potřebujete soustředit na jiné věci. Ale člověk má neustále tendenci se podceňovat a říkat si, že nemá natrénováno a mohl udělat toto a tamto, ale to je asi normální…
Máte už nyní nějaké další plány na závody, výpravy nebo čistě kam byste si ve světě chtěli jet zaplavat?
Já jsem řekl, že už jdu do penze. Nicméně v roce 2023 je Mistrovství světa ve Francii, takže tam pojedeme. A neoficiálně mám slíbený jižní pól, to bude v roce 2024, a pokud se nic nestane, tak bych potom mohl mít oba. Bude to i skvělá cesta – do Argentiny, plave se to z lodi a ta Patagonie je takový můj jednorožec nebo jak to říci… A pak už na to opravdu kašlu.
